Správná míra altruismu/sobectví

K tomuto tématu mě přivedlo nedávno založené téma o rodičích, kteří by se mohli pro děti rozdat, a ty děti se na ně následně vykašlou.

Jaká je podle vás rozumná míra, ve které by člověk měl dávat těm ostatním, a do jaké míry by měl myslet na sebe?

Podle mého názoru to musí být v rovnováze - na člověka, který dává všechno sobě a druhým nic, se ti druzí dříve nebo později vykašlou, protože z něho mají víc problémů než užitku. Ale člověka, který dává jen druhým a sobě nic, si ti druzí neváží, protože si neuvědomují, že i on má své potřeby. Navíc to často mívá nepříjemný "bonus" v tom, že ten dotyčný vědomě či nevědomě očekává za své absolutní odevzdání "vděk", a když nepřichází v dostatečné podobě, tak je nešťastný.

Já považuju za ideální (krom případů skutečně akutní nouze) rozdávat z přebytků (energetických, časových i hmotných), tj. nerozdávat z toho, co nutně potřebuju pro sebe (nebo své nejbližší), ale na druhou stranu si často vzpomenout na to, že když mám něco navíc, mohla bych to někomu věnovat/rozdělit se a potěšit tak jeho i sebe.

Jak to máte, případně co si o tom myslíte, vy?