Re: Správná míra altruismu/sobectví

Delete,

přiznám se, že na tohle zase vůbec nejsem typ já.

Možná to není ode mě hezké, ale jakkoli jsem beze všeho a snad i poměrně účinně ochotná pomoci v okamžicích opravdových průšvihů, tak pokud se někdo zmítá v emocích v těch běžných situacích tak, jak jsi uvedla ve svém prvním odstavci, tak - řeknu-li to tvrdě - vůbec neřeším, jak mu pomáhat, protože bych to považovala za plýtvání svou energií. Když je jinak zdravý dospělý člověk natolik psychicky labilní, že není schopen ustát běžné životní situace, ve kterých nejde o život, zdraví ani o nic zásadního, tak mu samozřejmě poskytnu dobré slovo, ale jinak mu maximálně doporučím, aby se svěřil nějakému dobrému psychologovi - necítím se povolána ani schopna mu "pomáhat".

Možná je to tvrdé, ale myslím si, že běžné starosti by si měl člověk řešit sám a nikoho krom těch nejbližších, kterých se taky týkají, s nimi neotravovat. (samozřejmě nemyslím, aby si nikdy ani nepostěžoval, ale rozhodně ne v řádu hroucení se a neschopnosti jednat).