Re: Správná míra altruismu/sobectví

Kudlo, Hanko,

no a já jsem přesně z toho opačného konce, kdy mi zase nedělá problém ty propletence dešifrovat a vytáhnout to správné a už vůbec mi nevadí zabývat se sáhodlouze něčími myšlenkovými pochody, ale nedokážu se oprostit od těch vlastních pocitů, takže i když rozumově vím, že je to blbost, tak mě taková výčitka i ve vypjaté situaci dokáže zasáhnout.

Proto se ale také nepoženu v takovou chvíli pomáhat, ale zkusím zajistit tu pomoc jinak. Jak se znám, já bych nejspíš začala už zjišťováním, jestli fakt nejde něco dělat s tou služebkou atd. (Prostě by mě nejspíš napadlo, že v tom může být problém.) A teprve, kdyby tohle nevyšlo, hledala bych někoho, kdo zajistí ten odvoz, v nejhorším bych jela já, ale tady už se dostáváme na to místo, kde to začne být kontraproduktivní pro mě....

Jinak mi také nedělá problém omezit sebe nebo své blízké, když to někomu pomůže, ale mám právě své meze u těch svých pocitů, protože jejich nezvládnutí má na mě a mé blízké často mnohem horší následky. Takže svou pomoc možná mnohem více směřuju radši k cizím lidem, jejichž negativní reakce mě zasahuje mnohem méně. A svým blízkým pomáhám raději přes nějakého prostředníka, jak jsem psala, ideální je můj muž, který to má podobně jako vy.....