Re: Správná míra altruismu/sobectví

Kudlo,

jo, to je fajn, když se umíš těm uzurpátorům a manipulátorům postavit. Já si s sebou nesu neléčený mindrák, takže to "křičení do světa" je pro mě sebezáchovný mechanismus, který vlastně volá po podpoře okolí, protože sama sobě to prostě nevěřím .

S tou halenkou...vyhovuje mi ta věta oklečtěná o to "tohle mám od tebe"....kdž chci druhého potěšit, tak před ním řeknu "tohle moc ráda nosím, líbí se mi to, to a to....". A i jelíp takhle přijímám vyjádření díku...

S tou vděčností je to těžké. Na tom pocitu "jsem vděčná" není nic špatného. Problém je s očekáváním, případně i vynucováním tohoto pocitu....Moje tchýně nějakou dobu očekávala a pak si i vynucovala vděčnost a já měla problém, že jsem nevěděa jak na to a cítila se tak tlačená do kouta. Časem tchýně pochopila, že jsem si vědoma jejich podpory, pomoci a všeho, čeho se nám od nich dostávalo, že to pro mě rozhodně není samozřejmost, ale že prostě nedokážu přijít a poděkovat za to a to a mluvit o tom přímo a hlavně používat formulace "jsem vám vděčná za to a to"....ale už si začala uvědomovat, že také není standard, že když v deset večer zavolá, že si 100 km daleko nechala doklady od auta, že prostě jeden z nás sedne a dojede jí pro ně, aby nemusela jet bez dokladů nebo hledat náhradní složitý způsob dopravy...atd.....prostě jsme se neučili si vzájemně pomáhat v tom, v čem si ti druzí nemohou pomoci sami nebo v čem by ta samopomoc byla náročnější, nákladnější, složitější.....

Sama projevy vděčnosti neumím přijímat, přivádějí mě do děsných rozpaků a to jistě není cílem toho, kdo vděčnost cítí....takže se snažím to něja zkorigovat na nezbytné minimum...