Re: Správná míra altruismu/sobectví

Hanko,

mám to úplně stejně, i s tou akceptací omezení mojí rodiny i s tím, že propletence nejsem ochotná řešit.

Vycházím z toho, že když někdo potřebuje pomoc, tak krátkodobě může být vyšinutej jako ta kamarádka a pak se přizpůsobím já a nic mi to neudělá, protože je to jednou za uherák, ale když ji potřebuje dlouhodobě, tak považuju za základní slušnost říct si CO a JAK potřebuju (pokud někdo pomáhá mně, tak se mu to taky snažím maximálně usnadnit a ne ho ještě nutit, aby si k tomu bral křišťálovou kouli).

Myslím, že jsem ochotná pomáhat docela dost, ale taky mám svoje limity a vlastní starosti, a zabývat se sáhodlouze něčími myšlenkovými pochody je pro mě prostě kontraproduktivní.