Re: Správná míra altruismu/sobectví

Kudlo,
Delete,

no jo, ale co je to "vděčnost"?

Mám pocit, že je to skoro sprosté slovo, že je na tom jakoby něco ponižujícně zavazujícího nebo co.

Já taky neumím dávat najevo všechno, co cítím, třeba svým pěstounům jsem vděčná strašně moc, ale pořád mám pocit, že to nedokážu projevit tak, jak bych chtěla, protože jak jsi řekla, ten pocit je tak ohromný a zaplavující, že se to slovy stejně vyjádřit nedá (nedávno jsem se zkusila opít, abych byla schopna vyslovit aspoň malinký kousíček) a oni na to reagujou tak, že mě vždycky "ukřičí", abych to neříkala.

Ale myslím, že poděkovat v rámci maličkostí docela jde (jako třeba když si člověk vezme na sebe halenku, kterou od dotyčného dostal, a řekne "tuhle halenku jsem dostala od tebe k narozeninám a moc ráda ji nosím), zdá se to jako drobnost, alea mě to jako dárce potěší vždycky.

To s tím připomenutím si, že člověk toho nedělá zrovna málo, v momentě, kdy se ho někdo pokouší psychicky vydírat, je super, ale tady bych zase já nekřičela do celého světa, ale moc by mi pomohlo uvědomit si to sama v sobě (že sice odmítám žádost X, ale udělala jsem Y a Z a rozhodně se tedy nedá říct, že bych byla sobec).

Ale já jsem na manipulátory a psychické vyděrače hodně alergická, takže kdyby mě přiměli k výčtu mých vlastních zásluh, tak bych to brala spíš jako svoje selhání (jako že proč bych se měla obhajovat v momentě, kdy TEN DRUHÝ vznese nějaký nestydatý požadavek), spíš mě těší, když se zadaří vychutnat si je jejich vlastními zbraněmi (ve stylu "ty jsi ale sobec, když mi nechceš vyhovět" "Ano, máš naprostou pravdu, jsem sobec a proto ti nevyhovím" (přičemž sama v sobě vím, že jsem pomohla v X případech a sobec tudíž pravděpodobně nejsem, ale ten člověk mě hodlá manipulovat a kdybych zareagovala tak jak očekává - začala bych se hájit - už by mě měl napůl tam, kde by mě chtěl mít, a takovou radost mu dopřát nechci)