Re: Správná míra altruismu/sobectví

Kudlo, chápu k čemu se zřejmě chceš dobrat, ale myslím, že nic jako správná míra altruismu/sobectví neexistuje.

V různých kulturách, společenských vrstvách, komunitách s různými hodnotami, v rodinách je to vnímáno prostě jinak.

"Já" není nezávislé a nefunguje mimo rodinný, sociální a kulturní kontext. Ten kontext je zřejmě důležitejší než si obecně myslíme a jsme ochotní někdy i připustit. Většina lidi chce někam patřit.

Příklad (z knihy Základy sociální psychologie, když jsem si četla tuto diskuzi, vzpomněla jsem si na něho. Příklad je z jiného prostředí, ale to myslím nevadí, důležitý je princip) - mladá Číňanka se zamilovala do diplomata žijícího v Číně, utekla z domova, uchýlila se na diplomatické území.

Západní společnost rozhodnutí dívky podporovala, podle ní její zamilovanost jí dávala právo si svobodně zvolit, s kým kde chce žít.

Čínská strana její čin vnímala odlišně, dívka se oddala citům a přáním bez ohledu na svou rodinu a domov, byla vnímana jako sobecká a bezohledná.

Chci říct, i v návaznosti na jiné diskuze s Grétou, Tylity - podle mě umění života spočívá najít tu míru sobectví/altruismu, ve které budu fungovat jak já, tak moje okolí. Úplně sebeprosazení, stejně tak jako úplné upozadění není dobré.

Akorát že ta míra je opravdu kolikrát na miskách vah, nemáš čas neustále přehodnocovat, jestli jsem se upozadila já nebo kdo vlastně.