Re: Správná míra altruismu/sobectví

Kudlo,

to není věc "jak často", ale "jak kdo" . Prostě jsou lidé, kteří se zmítají v emocích a v tu chvíli nejen, že nemluví, ale nejsou často schopní ani myslet. Přitom silnou emoci dokáže vyvolat i úplná maličkost (pro jiné absolutní blbost), takže se to může stávat poměrně často. Řešit, jak pomoct, když ta situace nastane, je pozdě. Ideální je, v době, kdy jsou emoce v klidu, pořešit dopředu, případně, pokud hrozí třeba opakování situace a první pokus o pomoc se zrovna nevyvedl, tak se k tomu vrátit a vyřešit, co a proč se nepovedlo....

Když pak nastane něco, co se tak nějak dopředu a ani zpětně moc řešit nedá (třeba smrt rodiče, partnera), tak pomáhat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale vůbec si nebrat osobně případné bezprostřední negativní reakce. Pokud tedy dojde zpětně k nějaké kritice toho nebo onoho, tak to už je o běžném způsobu jednání toho člověka, prostě kdo obvykle kritizuje, bude kritizovat, kdo nebyl spokojený, ale nechce urazit, tak se pokusí být co nejvíc taktní a pravděpodobně rovnou navrhne jiné řešení....

Proto je také důležité, kdo pomoc vykonává. Často lépe vykonávají ti, které to samo od sebe ani nenapadne, ale když je nakopneš, jdou, udělají, často hodně snesou, takže případná nespokojenost s jejich pomocí po nich sklouzne bez vlivu na vztah. Nedá se počítat s tím, že v opakované situaci už budou schopni fungovat bez nakopnutí, vetšinou je do nich potřeba kopat pokaždé znovu, ale někdy se to naučí, pokud je vyhrocená situace určitého druh častější .