Re: Správná míra altruismu/sobectví

Kudlo,

jo, vyjádřila jsem to špatně, tedy ne vynucování si pocitu, ale vynucování si projevu toho pocitu.
U nás se děkuje....ale bez té "omáčky". Prostě "děkuju" znamená "jsem moc ráda, pomohlo mi to, udělala jsi mi radost", to podle povahy toho, za co děkuju....Děkuju, když si odvážím děti, které byly dva týdny na prázdninách, děkuju, když mi dítě zvedne kapesník, který mi upadl při věšení prádla....ale ten dík je prostě to maximum slov, které jsem schopná poskládat a hlavně vyslovit nahlas....

Vím, že to vypadá až neuvěřitelně, ale o co víc slov umím o svých pocitech napsat, o to méně jich umím říct....a to prostě proto, že píšu většinou až po prožití, tedy po uvolnění stavidel, zatímco ve chvíli prožívání mluvení schopná nejsem. Proto, když prožívám velkou bolest, vztek, ale často i radost, nadšení....tak prostě mlčím, působím naprosto bezcitně, funguje pouze mimika a slzné kanálky, při velkém vzteku nebo zoufalství pak ještě občas ruce (třískám s tím, co mi přijde pod ruku), ale vše beze slov.....a pak, když už je to pryč, mám to za sebou, musí to ven.....jsem k nezastavení a dokud si to jakoby znovu neodžiju s tím, že si v tu chvíli začnu uvědomovat, co a proč jsem cítila, tak o tom musím mluvit (nebo psát, když není s kým mluvit)....

A právě proto, že se tak těžce peru s vlastními pocity, tak těžko snáším projevy pocitů těch ostatních, jsou mi cizí, nevím si s nimi rady....
Takže když udělám někomu radost, mám radost, ale nemůžus ním skákat a radovat se a jásat, ale končím u "taky mám radost"....a to, jak velkou, už popsat ani jinak vyjádřit nedokážu....

Zato "pocitová" paměť u mě funguje ze všech složek paměti nejspolehlivěji a jakoukoliv událost si vybavuju právě přes pocity. Funguje to třeba i na knížky, na filmy....nedokážu převyprávět děj, ani když čtu nějakou knížku podesáté...ale to, co jsem u toho čtení prožívala v deseti a co prožívám teď, mám v hlavě dost jasně srovnané....