Re: Správná míra altruismu/sobectví

Kudlo, já teď chvíli nebyla na počítači. Ale mám to tak, že dávám jen tak, nepočítám, že bych něco dostávala zpátky. Ale asi je přirozené, že pokud pomáhám častěji a ta odezva na druhé straně není, tak ta pomoc se z mé strany taky zmenšuje. Ale co už jsem dala, to nevyčítám, to bylo z mé vůle.

Povinnost dávat něco zpátky taky cítím, k rodičům určitě, já se ale ještě nedostala do situace, že by mě ta pomoc nějak významně zatěžovala, tak nemohu tvrdit, jestli bych se byla schopna "obětovat" třeba ve smyslu vzát se své dobré práce a plně se starat o nemocného rodiče, zatím toto prostě neřeším.

Jakási vyváženost mezi dáváním a braním myslím většinou existuje jak v partnerství, tak v přátelství, nedokážu si představit, že by blízky vztah fungoval dlouhodobě dobře jednostranně. Na druhou stranu, člověk to nesmí počítat. Moji rodiče třeba řešili ze začátku vztahu problém, že každý z nich měl pocit, že do toho vztahu dává víc a ve výsledku se nesetkali ani v polovině a nějaký kus do celku ještě chyběl Takže já šla do partnerství s myšlenkou, že nebudu počítat, který z nás dává víc. Přesto si myslím, že kdyby to bylo hodně nevyvážené, nemohlo by to fungovat.