Re: Správná míra altruismu/sobectví

"Snad bych byla schopná maximálně toho, že kdyby se mi kamarádka svěřila, že ji moc mrzí, že ji muž nemůže do té porodnice odvézt, zmínit se tomu muži o tom, jak moc důležité to svého času bylo pro mě a že mám pocit, že by to pomohlo i jí, ale jak on si to přebere a jak se nakonec dohodnou, to už je na nich."

Kudlo,
přesně tohle jsem měla na mysli.

To, že se dva nemohou dohodnout nemusí být o tom, že spolu nemluví nebo že jeden nedokáže přesně vyjádřit své požadavky. Jde o to, že ten druhý, i když přesně ví, co chce, špatně vyhodností jejich důležitost vzhledem k těm svým. To se může stát komukoliv kdykoliv a právě v tu chvíli může pomoct, když i někdo další tu důležitost požadavku zdůrazní. Prostě přesně tak, jak jsi to popsala. Nic víc, nic míň, ono to většinou stačí....
Problém komunikace u emocemi zmítaného jedince nemusí být v tom, že neříká přesně, co chce (třeba to řekl několikrát před tím), ale často se stane, že projevy těch emocí zastřou to ostatní. Jakože muž těžko snáší pláč své ženy, takže v tu chvíli víc vnímá, že brečí, než proč brečí a má potřebu z té situace utéct...nekompromisní odmítnutí toho, o co jde, je jeden z nejrychlejších a nejjistějších způsobů....

A samozřejmě, že člověk se řídí svými pocity a svými potřebami, takže prostě občas něco neudělá, i když by měl dojem, že by to pomohlo, protože už se mu to zdá přes čáru. A jindy zase udělá něco, co by udělat neměl, protože jemu osobně by to nevadilo nebo dokonce vyhovovalo...