Re: Správná míra altruismu/sobectví

S tím vybočením zvnějšku... možná máš pravdu, ale já bych v tom byla velmi, velmi opatrná (protože, jak jsem řekla, své věci si řeším nejradši a nejlíp sama a zásahy zvenčí považuju za nemístné vměšování).

Tebou uvedenou situaci bych sama za sebe řešila tak, že bych to svému muži řekla napřímo "hele, ten odvoz je pro mě opravdu hodně důležitý, chtěla bych tě mít u sebe, zvaž, jestli tu služebku skutečně nemůžeš odříct/nemůže tam za tebe jet někdo jiný".

Co je proboha jednoduššího, a proč si k tomu brát prostředníka? To mi skoro připadá, jako by si ho brali i na soulož. Vždyť partnerská komunikace je taky známkou hodně vysoké intimity.

Prostě je pro mě těžké pochopit, jak někdo může nedokázat na rovinu říct, co chce, a pak z toho být nešťastný, protože to ten druhý nepochopil sám od sebe. Ale i tak to považuju za intimní záležitost těch dvou a svoji zbytečnou starost - třeba k tomu ještě nedozráli. Pokud nebude kamarádka spokojená v sexu, tak taky nepůjdu vysvětlovat tomu jejímu, jak by se jí to líbilo.

Snad bych byla schopná maximálně toho, že kdyby se mi kamarádka svěřila, že ji moc mrzí, že ji muž nemůže do té porodnice odvézt, zmínit se tomu muži o tom, jak moc důležité to svého času bylo pro mě a že mám pocit, že by to pomohlo i jí, ale jak on si to přebere a jak se nakonec dohodnou, to už je na nich.

A upřímně řečeno bych si myslela, že jsou tak trochu telata, když si to nedokážou vyřídit spolu bez prostředníka.

A i tak bych asi měla srdce v gatích, že šťourám do něčeho, co mi nepřísluší. Mně kdyby někdo z kamarádů přišel vykládat, jestli na tu služebku opravdu musím, tak by mi to připadalo vlezlé a naprosto nemístné a co sám nerad...