Nepruďte nás s domácími úkoly

V evropském školství mají domácí úkoly dlouhou tradici. Přesto se v posledních letech názor na význam úkolů mění.

Podle jejich zastánců je pravidelné domácí procvičování formou úkolu nezbytné minimálně v takových předmětech, jako je cizí jazyk, matematika nebo čeština, zvlášť v období, kdy je nezbytné naučit se a zautomatizovat si určité jevy, postupy a operace častým opakováním (například v počátcích školní docházky psaní a čtení, později cizí slovíčka, gramatiku, násobilku, vyjmenovaná slova…).

Sílící skupinu představují názory zdůrazňující, že děti musejí zvládat v průběhu pracovního týdne mnoho dalších aktivit, které mají často rovněž vzdělávací charakter (hudební, počítačové a jazykové kurzy), případně pravidelné sportovní tréninky, a mohou být přetížené. Mladší děti, které potřebují minimálně dohled dospělého, jsou navíc znevýhodněné tím, že rodiče mají méně času, přicházejí z práce až k večeru a nejsou ochotní se ve volném čase věnovat úkolům svých potomků, případně že se jim věnují v době, kdy jsou děti už unavené.

Nejradikálnější skupina pak tvrdí, že domácí úkol je signálem, že učitel nezvládl své povinnosti v hodině a snaží se odpovědnost za výuku přehrát na rodinu.

V pedagogické a psychologické obci jsou zastánci jednotlivých názorů více méně rozeseti napříč celým vzdělávacím systémem. Cíleně institut domácích úkolů odmítají spíše některé alternativní školy (i když rozhodně nelze paušálně tvrdit, že alternativní pedagogické směry s úkoly nepočítají), ve většině škol zadávání domácích úkolů závisí zpravidla na přístupu jednotlivých kantorů. Někdo je vyžaduje, jiný dává jen občas, další preferuje úkoly dobrovolné, případně místo individuálních úkolů raději zadává skupinové práce.

O tom, že se s hledáním nových, efektivních forem učení netrápíme v Evropě sami, svědčí i loňská iniciativa britské asociace učitelů, kteří se obrátili na vládu s žádostí o zrušení úkolů na prvním stupni základních škol, protože jsou prý neúčinné a dětem zbytečně školu znechucují. Zároveň však britští odborníci publikují metodické návody, jak zadávat efektivní domácí úkoly a jak je ve výuce zpětně využít - takže, zdá se, ani v Británii nejsou pedagogové v pohledu na domácí úkoly zdaleka jednotní.

Kde se bere protiúkolová atmosféra?

Jaké „klimatické změny“ ve společnosti vlastně způsobují tak protichůdné názory na domácí přípravu školáků? Kurzy počítačů a programování jsou, pravda, záležitostí posledních desetiletí, ale do hudebních, výtvarných či jazykových kurzů i na tréninky pravidelně chodívaly i předchozí generace školáků. Zřejmě příliš neobstojí ani námitky, že dnešní škola je náročnější - poznatků ve všech vědních oborech sice přibývá, události známé prarodičům se stávají historií, na rozsahu učiva základních škol se to však nijak výrazně nepromítá. Mnohdy by se dalo říci bohužel. „Pořád se podrobně učí o třicetileté válce, na druhou polovinu minulého století nezbývá vůbec čas,“ konstatuje například maturantka Tereza. Televizní anketa mezi žáky a studenty o 21. srpnu 1968 jí dala stoprocentně za pravdu.

A pak tu máme další celospolečenský tlak, na první pohled rovněž velmi rozumný a efektivní, který žádá propojení vědy, potažmo školství s praxí. V rámci vysokoškolských oborů jsou oceňovány zejména ty, které mohou přinést hmatatelný efekt ve spojení s ekonomikou a podílet se na jejím růstu. Mají snazší přístup ke grantům a následně sbírají více „kladných bodů“ pro přidělování dotací. V obtížnější situaci jsou obory, jež se do praxe promítají až zprostředkovaně, nejhůře pak ty, které se pohybují v oblasti společenské či duchovní nadstavby.

Ponechme teď stranou vliv této politiky na řadu společenskovědních oborů. Zmíněný utilitarismus totiž vyjadřuje obecnější trendy - máme tendenci odmítat všechno, co v dané chvíli nepovažujeme za využitelné. Ve chvíli, kdy se musíme bránit neustálému přílivu informací, je to rozhodně důležité pro zachování vlastního duševního zdraví. Nicméně ve vztahu k dětem a jejich školním povinnostem se nám občas podaří sklouznout ke zjednodušení typu: Proč se to má učit? V životě to nebude potřebovat! „To“ přitom nabývá nejrůznějších podob - od početních úkonů zpaměti (má přeci kalkulačku) přes čitelnost písma (stejně bude psát na počítači) po třídění rostlinných a živočišných druhů, fyziku, chemii…

Procvičování za trest

Na druhé straně ovšem k odporu dětí i rodičů vůči domácím úkolům mohou přispívat i někteří učitelé. Zejména pokud používají úkol jako druh trestu. Případně když chyby v domácím procvičování nemilosrdně hodnotí jako nedostatečné a pětky z úkolů berou jako součást klasifikace. V takové atmosféře je pro mnohé školáky skutečně jednodušší netrápit se s úkolem doma, ale opsat ho před hodinou ze „spolehlivého zdroje“. Honbou za úkolovým perfekcionismem se mohou někdy nakazit i rodiče, kteří pak svého mladšího školáka nutí psát úkol nanečisto. Spolehlivým výsledkem bývá otrávené a unavené dítě a výtvor v sešitě nutně odpovídá rozpoložení autora.

K nejkritizovanějším praktikám patří zadání typu: Za domácí úkol si nastudujte následující kapitolu a udělejte si výpisky. Zvlášť pokud je vysloví kantor, který má ve třídě problémy s udržením kázně, v jehož hodinách se žáci mezi sebou baví, po třídě létají křídy a naplánované učivo se mu prostě nedaří zvládnout.

Dvojsečné projekty

S různými ohlasy se setkávají i individuální či skupinové domácí úkoly v rámci školních projektů. Ukazuje se, že je žáci „berou“ od učitele, který má neformální autoritu a dokáže dobře motivovat. Jinak bývají spíš problémem. „Naše češtinářka chce být za každou cenu moderní, pořád nám nutí nějaký projekty, ale všechno chce přitom dirigovat. Napřed se zeptá, jak bychom to udělali, a pak nám stejně nařídí, co musíme. Anebo řekne, že úkol je dobrovolný, ale pak se tváří otráveně na toho, kdo ho nemá,“ svěřuje se osmačka Veronika.

Markéta z vedlejší třídy má se svou češtinářkou úplně jinou zkušenost - v hodině bývá zvykem pracovat ve skupinkách, a tak ani skupinový úkol není problém. Žáci si umějí rozdělit úkoly, a tak se nestává, že by ve skupince pracoval jeden nebo dva a ostatní se jen vezli.

Zejména na druhém stupni by mnohdy neškodilo věnovat více času vzájemné koordinaci požadavků jednotlivých pedagogů. „Každý učitel si myslí, že ten jeho předmět je nejdůležitější,“ rozčiluje se matka sedmáka Honzy. „Matikářka jim pokaždé dává úkol ze dne na den, vůbec ji přitom nezajímá, že ve středu mají školu do půl čtvrté. Navíc na čtvrtek bývají ještě slovíčka z angličtiny a většinou i něco z fyziky. Honza nad tím sedí nejmíň do devíti - na pátek přitom nemá nic. Stačilo by, kdyby se v té sborovně dokázali domluvit.“

Ostatně při možnostech on-line zápisů do rozvrhů jednotlivých tříd nemusí učitel nezbytně obíhat kabinety jazyků, fyziky či chemie, aby se s kolegy domluvil.

V mnohých rodinách skutečně mívají rodiče na děti málo času. A nejen proto, že pracují. Průzkumy ukazují, že čas, který se v rodině ušetří využíváním různých služeb, se zpravidla nevěnuje vzájemné komunikaci. Nejčastěji padne na sledování televize, videa, na surfování, chatování a hraní počítačových her. Někteří pedagogové tak v dobré víře zkoušejí podpořit rodinnou sounáležitost domácími úkoly, které vyžadují rodičovský podíl. Ne každý rodič však bývá nadšený z genealogického průzkumu vlastního rodu, z pátrání po historii své obce či spolupráce na výtvarném polotovaru z přírodnin.

Najít míru

Psycholog Václav Mertin na jedné straně upozorňuje, že ke zautomatizování řady dovedností jsou domácí úkoly potřebné, protože ve škole není dostatek času. Na druhé však říká, že by dítě ve volném čase mělo mít prostor rozvíjet i jiné činnosti a zájmy, v neposlední řadě potřebuje i volnou hru a povídání s kamarády. Psycholog Petr Klíma zase připomíná, že odpoledne a večer má rodina právo odpočívat a věnovat se vlastním aktivitám.

Zkusme uvažování o domácích úkolech posunout z roviny ano-ne do roviny kolik a jak.

Podle doporučení dětských psychologů by domácí příprava prvňáka neměla trvat více než půl hodiny denně - což se v praxi při součtu úkolů ze psaní či matematiky a pravidelného čtení málokdy podaří.

Je-li pracovní doba dospělého člověka 8,5 hodiny denně, těžko můžeme chtít od třinácti- čtrnáctiletého dítěte, aby se po šesti hodinách ve škole vydržel další tři hodiny připravovat na předměty následujícího dne. Není samozřejmě pochyb o tom, že nejlepší je připravovat se z hodiny na hodinu. Tomu, kdo stojí nohama pevně na zemi, je však jasné, že ve všech předmětech to zvládne jen třídní „šprt“ a žák, který je schopen si většinu pamatovat ze školy.

V jazycích či v matematice se bez průběžného „nabalování“ poznatků a dovedností neobejdeme, jenže pro většinu pedagogů je obtížné přijmout představu, že právě jejich předmět se žáci neučí průběžně, ale dohánějí učivo až před písemkou.

Pro jedny málo, pro druhé moc

Ideální stav představují individualizované úkoly, které odpovídají možnostem jednotlivých žáků. V každodenní praxi je to pro kantora učícího v několika třicetihlavých třídách představa z rodu sci-fi. Přesto je možné vyhnout se obvyklým chybám při zadávání domácích úkolů zejména vůči žákům slabším a talentovaným. Úkol stanovený pro „průměrného žáka“ může být pro dítě s poruchou čtení, psaní či soustředění příliš obtížný. Školáka odrazuje už jen pohled na půlstránkové cvičení, kde má doplňovat pravopisné jevy, nebo na pět řad početních příkladů. Vnímat je schopen sotva polovinu, ta druhá pro něj v dané chvíli nemá z hlediska procvičení a zapamatování žádný význam.

Nadané děti často dostávají v oblasti svého zájmu úkol navíc, zpracovávají složitější úlohy ze sbírky, mnohdy však nejsou k takovému úkolu motivované, časem mohou ztratit zájem. Miroslav Hubatka na serveru nadanedite.cz doporučuje zadávat spíše dobrovolné, kreativní a zajímavé úkoly nebo nechat žáka vybrat z více témat, pracovat s moderními vědeckými poznatky z daného oboru. Podle britského pedagoga Michaela Thompsona je důležité, aby žáci věděli, jaký má úkol smysl a jaké bude mít důsledky, když ho nepřinesou. (Trest ale příliš nezabírá.) Učiteli angličtiny Norbertu Tlustému se osvědčilo nechat žáka, který nemá úkol, aby se v daném jazyce omluvil a vymyslel sebebláznivější krátkou příhodu, která mu zabránila úkol přinést. Recept ze školy s rozšířenou výukou jazyků však jinde nemá moc šancí.

Nezbývá, než zkoušet vlastní cesty. Zrušit domácí úkoly vypadá lákavě. Je to nejlepší řešení?