Re: soukromí... hm

Milá Magdaléno,
pročetla jsem si tvůj příspěvek i diskuzi, kterou vyvolal.
Osobně ti dávám za pravdu - nevidím nic špatného na tom, když děti hovoří o svých rodinách. V hodinách AJ také často narážíme na téma rodiny. Děti hovoří většinou velmi otevřeně. Nesnažím se je k ničemu nutit, ale dávám jim možnost hovořit o rodině imaginární, pokud si nepřejí hovořit o své, koneckonců jde jen o konverzaci. Zatím toho ale nikdo nevyužil, co si pamatuju.
Někdo může mít trauma - rozvod (ale mnohé děti to neberou nijak tragicky), smrt jednoho z rodičů (bohužel v poslední době až moc časté) atd.

Jeden z nejzajímavějších úkolů na gymnáziu, který jsem dostala, bylo zeptat se starších lidí v okolí, jak prožívali 15. březen 1939. Moc zajímavé. Syn také nedávno do českého jazyka měl sepisovat vše o svých prarodičích a praprarodičích. Vůbec se mi to nezdálo jako lezení do soukromí. Naopak, je krásné připomenout si, že jeden pradědeček byl mlynář, druhý sedlák, třetí venkovský řídící učitel atd.

Je obrovská škoda, že mnohé rodiny nemají tyto informace ani o prarodičích. Takoví lidé jsou jako mrtví - ztrácejí své kořeny. My s manželem se naopak snažíme získat co nejvíc informací o svých předcích a zachovat je pro další generace.

Mimochodem - v jednom časopise se zeptali Karla Schvarzenberka, čím se liší šlechtic od ostatních lidí. A on odpověděl, že v podstatě tím, že on zná své předky až někdy do dvanáctého století.