V Čechách vařečka, v Británii kartáč

Novorozence a miminka zajisté chrání všeobecně platný „zákaz“ jakéhokoli násilí. Jinak je ale fyzický trest v naší kulturní tradici stále ještě chápán jako jeden z běžných nástrojů při výchově. Změní se to?

„Normální“ rodiče přistupují k trestání přibližně od druhého až třetího roku dítěte, když chtějí předejít opakování nežádoucího chování nebo dítě přinutit, aby se podřídilo jejich požadavkům.

Významná americká antropoložka Margaret Meadová, která popisovala kulturní vzorce chování několika přírodních národů, se v jednom výzkumu soustředila na podobu tělesných trestů u přistěhovalců do Spojených států. Pro nás je zajímavé srovnání anglosaských a českých rodičů. Rozdíly vypovídaly o významných hodnotách rodičů.

V české rodině, kde je ve vztahu k dětem tradičně velkou nebo dokonce základní hodnotou jídlo, bývala (nebo stále je?) oblíbeným trestajícím nástrojem vařečka, tedy základní vybavení kuchyně. Anglosaské matky si na své děti braly kartáč na vlasy, kterým své děti velmi často češou nejen proto, aby byly upravené, nýbrž i proto, aby tímto způsobem projevily svou mateřskou něhu. Z vařečky i kartáče se tak stávaly příznačné symboly dětství, v nichž se skrývají vzpomínky na první slasti i strasti důvěrných vztahů.

Důležitou hodnotou české kulturní tradice je vedle jídla také poslušnost, která se od dětí vynucuje nejen působením tělesné bolesti, ale i odepřením pozornosti, které mnohdy prožívají daleko trýznivěji, protože zavržení je vedle zabití nejkrutějším trestem, jaký společnost zná.

Protiklad poslušnosti a svobody ilustruje moje vzpomínka na cestu vlakem, kam se mnou v Praze nastoupily francouzské děti, které na nádraží vyprovodili jejich dospělí průvodci s tím, že si je v Kolíně někdo vyzvedne.

Těch padesát kilometrů mi za řadu let nevymizelo z paměti. Rozjívená dítka opanovala celý vagón, nepřetržitě vymýšlela nejrůznější alotria, pokřikovala a gestikulovala na sebe i na užaslé dospělce, kteří se nezmohli na jakýkoli odpor. Vítaným terčem pozornosti dětí byli lidé, kteří předstírali, že si jich nevšímají, a snažili se zabořit do novin nebo vyhlíželi z okna. Nic takového jim samozřejmě neprošlo - nejaktivnější chlapeček si v jednu chvíli vyhlédl mne, zdvihl mé noviny a počastoval mě bizarní grimasou. Když jsem na něj zareagoval podobně, byl spokojen, že jsem naznačil ochotu ke hře, a rychle si našel jinou zábavu. Celý vagón byl plný ryku a pohybu, dospělí byli konsternováni, někteří se bavili, ale nikdo nezakročil, jak by se jistě stalo, kdyby v jeho přítomnosti podobně vyváděly české děti. V Kolíně malí Francouzi vystoupili, při odjezdu vlaku nám srdečně mávali a, světe div se, oběti a diváci jejich řádění jejich pozdravy vesele opětovali - možná částečně z úlevy, ale i z radosti nad pěkným zážitkem.

Pokárání nepřišlo zřejmě proto, že výtržníci byli zároveň děti i cizinci, na které se nikdo neodvážil, a chvilkové znevážení poslušného a spořádaného chování odměnil krátký zážitek všeobecného osvobození. Můžeme si také představit, že velký význam měla jazyková bariéra. Francouzským dětem nemělo smysl něco káravého říkat, protože by stejně nerozuměly.

Trest má být srozumitelný

Při úvahách o trestech a odměnách je velmi důležité, aby je děti chápaly v souvislosti se svým chováním, a proto se často zdůrazňuje, že potřebná sankce má přijít velmi brzy, pokud možno bezprostředně.

Jako příklad její nevhodnosti se často uvádí situace, kdy matka žaluje na děti až večer, když otec přijde domů. Ten obvykle není ochoten zkrušit děti, které se radují z jeho příchodu nehledě na to, že také on sám se na ně těšil a navíc doma není zvědav na další konfliktní situaci, když jich možná při práci zažil až nad hlavu.

Výsledkem může být, že se do dětské paměti ukládá vzorec rodiny s dominantní, přísnou a nespokojenou matkou a laskavým, tolerantním a spíše ustupujícím otcem. Psychologové, kteří se starají o mladé delikventy, se shodují, že právě tento model může mít na pozdější vývoj daleko nebezpečnější vliv, než tradiční protiklad přísného otce a laskavé pečující matky.

Tatínek je možná už „biologicky“ - větší, s mohutnější postavou a silným hlubokým hlasem - lépe vybaven pro autoritativní chování. Platí to zejména při výchově chlapců, které matčino mocenské chování velmi snadno poníží, zatímco otci je mládenci daleko snadněji „odpustí“.

Zajímavé téma mají věčné diskuse o tak zvaném jednotném výchovném přístupu, který ve zkratce říká, že prohřešek dítěte na něj musí přivolat za všech okolností stejný trest.

S tím souvisí obvyklá otázka rodičů, kteří se pedagogů, psychologů nebo dětských lékařů ptají, zda mají být na dítě spíš přísnější nebo tolerantnější. O stejném problému se bouřlivě a leckdy nesmiřitelně diskutuje i doma - nejen psychologové v rodinných poradnách vědí, že spory o výchovu dětí patří k nejčastějším tématům manželských hádek. Rodiče by se měli v poradnách dovědět, že v páru je vždycky jeden přísnější a druhý víc odpustí nehledě na to, že si rodiče v různých situacích tyto role často vymění. Asi nejsprávnější odpověď zní, že chování rodičů a tedy i tresty by měly být pro dítě především srozumitelné, aby si potomek mohl své předky co nejlépe přečíst a snadno předvídat jejich laskavé nebo drsné reakce.

I tresty mají být součástí bezpečné rodiny.

V naší kultuře jsou jedním z nejčastějších trestů zákazy a omezení, které jsou zřejmě historickou součástí naší kolektivní mentality. Dítě, které zlobí nebo se špatně učí, se postupně nesmí dívat na televizi, hrát si s oblíbenými hračkami nebo s počítačem, nesmí jít ven, jet na výlet, stýkat se s kamarádem atd. Vývoj někdy rychle míří k situaci, kdy dítě prostě nesmí nic a seznam možných zákazů se vyčerpá. V poradně jsem nezřídka slyšel žádost rodičů, abych při vyšetření zjistil, co má dítě ještě rádo, aby mu to mohli ještě zakázat. Tuto zakázku jsem pochopitelně odmítal s tím, že zákazy jako výchovný prostředek v dané rodině přestaly fungovat jako „povzbuzení“, pokud ovšem nemáme na mysli povzbuzování sadistických fantazií. Dítě uvězněné ve stále těsnějším kruhu zákazů ztrácí jakoukoli pozitivní motivaci.

Pravda a lež

V mladším školním věku je vedle zlobení a neochoty k učení trestána i dětská lež. Před časem proběhl v Praze a v Brně souběžný výzkum, který měl mimo jiné zjistit, za co matky nejčastěji trestají své desetileté syny. V obou případech se ukázalo, že na nejvyšší příčku hodnotového žebříku se vyšplhala pravda, kterou ilustruje okřídlený rodičovský, ale zejména mateřský výrok: „Všechno ti odpustím, ale nesmíš mi lhát!“ Lež je v tomto případě nejen útok na uznávanou mravní hodnotu, ale zároveň ohrožení základního pocitu důvěry, že se rodič pečující o své dítě neocitne ve vzduchoprázdnu, kde už nemůže nic zachránit. Až potud významu pravdy ve výchově rozumíme, ale v daném výzkumu je důležitý i věk chlapců kolem deseti let. Je to doba tak zvané předpuberty, která s sebou přináší vývojový úkol překročit hranice rodinného prostředí a samozřejmých důvěrných vztahů s rodiči, sourozenci a jinými nejbližšími příbuznými. Někdy v tomto věku se z hloubi duše vynoří touha po svobodě a začíná cesta za samostatností. Chlapci nebo děvčata nelžou jen proto, aby se vyhnuli nepříjemnostem nebo získali nezaslouženou výhodu, ale i proto, že začínají stavět hranice své autonomie a chtějí sami rozhodovat, kdo a kdy ji může překročit.

Lež je zároveň sociální dovednost, bez níž se v životě mezi lidmi zřejmě neobejdeme.

Vědomou lež si dítě osvojí velmi brzy, ale systematicky ji dokáže používat až na určitém stupni sociální zralosti, někdy kolem devátého roku.

Ředitelka jedné zvláštní školy, kam bohužel dochází většina romských dětí, nám vyprávěla zajímavou zkušenost. Její malí svěřenci jí vyprávěli, jak žijí jejich rodiny, jejichž způsob obživy se často pohybuje na pomezí kriminality nebo za ní. Vyzrazení pravdy může rodiče, sourozence a další blízké příbuzné ohrozit, a tak se děti naučí, že bílým lidem se nesmí říci, jak to u nich skutečně chodí. Paní ředitelka na základě letitých zkušeností věděla, že jakmile její oblíbení žáci, kteří jí jinak hodně důvěřovali, dosáhnou přibližně devíti let, už jí pravdu o některých věcech, které se týkají jejich rodiny, prostě neřeknou. Sympatická učitelka samozřejmě neuvažovala, že je za to nějak potrestá.

Hranice mezi dobrem a zlem

Trest je praktický způsob, jak odlišit dobro a zlo. Ve výchově dětí je záměrným nebo bezděčným trestem už projev nespokojenosti rodičů nebo jiných autorit, které mají děti rády a spoléhají se na ně. V našem kulturním okruhu se lidé stále vracejí k otázce, jestli mohou dospělí bít děti, což je trest, který je v některých zemích už zákonem zakázaný. Ze vzpomínek na raný věk víme, že asi nejkrutější sankcí za nežádoucí chování je odepření pozornosti, které zejména děti prožívají jako velmi bolestné zavržení. Trest je vždycky násilí a mnoho lidí s ním nedokáže zacházet obezřetně. Univerzální recept neexistuje, a proto se musíme řídit vlastním rozumem a citem. Staré pravidlo říká: „Nečiňme druhým - ani dětem - to, co bychom sami neunesli.

Autor je psycholog a psychoterapeut. V rámci Centra sociálních služeb Praha pracuje v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Se svou ženou PhDr. Kristinou Černou přeložil řadu odborných publikací. Spolupracuje s Českým rozhlasem 6. Je ženatý, má čtyři děti a tři vnuky.