ponižování dětí...

Všude se v poslední době rozebírá fyzické trestání dětí a to, jak se tyto děti cítí ponížené, jak je to psychicky poznamenává a jak z nich potom rostou násilnické povahy. Je fakt, že násilí plodí násilí. Podle mě se ale dost podceňuje vliv jiné formy trestání dětí jejich rodiči. Tato forma vypadá nevinně a její "aplikovatel" si obvykle ani nepřipadá špatně. Jde o odpírání lásky, o nepřijetí dítěte jako trest za jeho špatné jednání, ať už domnělé, nebo skutečné.
Moje matka na mě vztáhla v dětství ruku jen jednou. Cca ve 12 letech, když mi něco "vysvětlovala" a já, plná frustrace a ponížení z toho, že se nemám jak bránit, řekla spíš sama pro sebe a polohlasem: Krávo. Dala mi facku. Ta facka pro mě byla naprosto přijatelná, neboť mi pomohla se probrat a uvědomit si, že "krávo" se matce neříká.
Moje matka mě soustavně psychicky týrala. Ponižovala mě a odpírala mi svou pozornost a lásku téměř nepřetržitě, neboť se mi nikdy v dětství nepovedlo dosáhnout té dokonalosti, kterou ona považovala za standard pro chování dítěte. Z tohoto jejího jednání jsem si odnesla těžké psychické následky. Anorexie, bulímie, pokus o sebevraždu.. A cca v 18 letech usilovné přání, aby zemřela. V té době byla těžkou alkoholičkou.
A proč to píšu? Chci tím říct, že fyzický trest může být mnohdy mnohem méně destruktivní, než ten psychický. Záleží totiž na tom, zda rodič své dítě skutečně miluje a dává mu to znát...