Trochu podpora Markétě s párkem

Zrovna čtu knížku od tureckého spisovatele, popisuje svoje dětství v Istanbulu. Minulé století. Bylo opravdu normální, že ze všech domácností se večer ozýval křik, jak muži bili svoje ženy. Takže to je ta komunita, kde je to přijímáno jako normální, něco co k životu patří. Ráno muž šel opět po své práci jako ctihodný pan a jeho žena mu připravila jídlo a bez cizích pohledů se políbili na tvář. Polibky se neukazují, stejně tak jako ctihodní pánové neřešili, že noční facky a jek ženy slyší všude. Ženy se pak o tom ve dne bavily, a někdy vypadaly pyšně, že mají větší modřinu. Takže souhlasím s Markétou, že kontext, místo a tradice hodně napomáhají i tomu, co vnímámě jako ponižující, více či méně. Když je to tak, že vidím otce dělat to matce, bratra jeho nevěstě, když se o tom bavím s kamarádkami a pak vstupuju do manželství, nečekám nic jiného. I když i jako Turkyně z minulého století budu zklamaná a bude mě to bolet, určitě nebudu cítit takové ponížení, jako když chytnu facku po třech letech od manžela v česku. A ohledně dětí, mě táta taky trestal fyzicky, a mě to ponižovalo, svýho chlapečka nechci ponižovat, ale přesto už zná plácnutí přes ruku nebo pozadí. Mě je pak hůř než jemu, co k tomu dodat,...