trestání

Nemyslím si, že by v naší kultuře byla tradičním nástrojem vařečka proto, že bychom přikládali velkou váhu jídlu. Podle mě je to proto, že v ranném věku, kdy bylo dítě nejčastěji s matkou, ta matka měla vařečku v ruce často prostě proto, že vaření jí zabíralo vekou část dne. Ne že by se všude vyvařovalo, ale chyběly technické vymoženosti, které to dneska urychlují. Třeba robot na těsto ho umíchá za 5 minut. Ručně se to dělá půl hodiny. Maso, které se v papiňáku vaří půl hodiny, se "na kamnech" musí vařit hodinu a půl. Nádobí se mylo ručně, i ta vařečka, takže zase byla při ruce.
Proč se v anglosaském světě trestalo kartáčem, to nevím, ani nevím, jak se jím trestá? To se jím bouchne? nebo těma štětinama? Možná, že je tam nějaká tradice ohledně čistoty podlahy. Už v knížce "Vejce a já" mě zarazilo, že Betty drhla podlahu kartáčem každý den. A ne že by neměla jinak co na práci! Myslím, že to se na našich statcích a chalupách nedělalo.

Model dominantní matka, slabý otec- autor píše, že to je tím, že matka vyhrožuje trestem od otce, který přijde až večer, ale ten už se tím pak nechce zabývat. Já neznám v okolí žádnou matku, která by tohle dělala. Ano, otcové chodí až večer. Ano, otcové málokdy trestají. Ano, otcové dnes nejsou autoritou, před kterou by se dítě třáslo. Otcové málokdy trestají a podle mě ze dvou důvodů:
1. bojí se trestat. S dítětem jsou málo, neznají ho důkladně, nevědí, na co je dítě zvyklé, co na něj platí a co ne. Bojí se, že když nějak zasáhnou, udělají to špatně. Třeba mu dovolí něco, co matka zakazuje nebo mu zakážou něco, co matka dovolí.
2. netrestají z pohodlnosti. Vědí, že když udělají něco, co dítě nechce, bude z toho brajgl. A tak raději ustoupí, aby měli klid.
Matky bývají na děti přísnější než otcové, protože jsou s nimi celý den, takže vědí, co na ně platí a co ne a vědí, že když v určité věci ustoupí, přeroste jim to přes hlavu a nebudou zvládat. Ale moje poznatky z praxe jsou takové, že si to matky řeší hned a rozhodně nic nehází na otce, který přijde večer a chce mít klid.

K tělesným trestům - podle mě není možné říct, že každý tělesný trest škodí. Dřív byly tělesné tresty běžné (myslím tím občasné plácnutí), trestaly se tak všechny děti. Bylo-li jasné, že to je trest, ne ponižování nebo snaha vybít si vlastní vztek, a dítě si bylo láskou rodiče jisto, žádný problém v tom nebyl. Byly tak trestané všechny děti, takže proč by se jedno mělo cítit ponížené? Hezky to popsala K. Legátová v knížce Želary. Byla tam holčička, kterou tatínek nikdy nebil. Ostatní děti dostávaly doma běžně na zadek a přesto se s rodiči mazlily, sedaly si k nim na klín a nebály se jich. Ona sama měla k svému otci ostych, nikdy by si nedovolila si k němu sednout na klín apod., přesto, že on na ní nikdy ruku nevztáhl. Přitom ji měl rád, staral se o ní, povídal si s ní. Ale vyzařovalo z něj něco, že se ho ostýchala. Zatímco ostatní děti, které byly fyzické trestané, se svých rodičů nebály.