Re: ponižování dětí...

Já zas nevím, kam chodíte na to, že plácání je podle mne jediný výchovný prostředek. podle mne je to jeden z prostředků, používám ho zřídka a až jako poslední, když už selže vše ostatní. Holku jsem neplácla už ani nepamatuju, řekla bych, že tak před 3 lety, a kluka - no, to už je taky hodně dlouho. Řekla bych tak měsíc, když se v obchodě začal vztekat, že mám koupit pacholíka. Koupila jsem mu rohlík, který chtěl, ale už při odchodu uviděl za sklem pacholíka. začal okamžitě vřískat, že ho chce. Snažila jsem se mu říct, že ho máme doma, ale v tom řevu mě vůbec nevnímal. K tomu začal dupat a měl snahu si lehat. Doma bych no nechala a odešla, v obchodě jsem ho plácla. pomohlo to v tom, že si nelehl a mohli jsme odejít. Sice se vztekal furt, ale aspoň už to bylo cestou domů. Po takovémhle záchvatu vždycky počkám, až se uklidní a je v pohodě a pak mu krátce vysvětlím, že když něco chce, má si normálně říct a ne se vztekat. Jsou i jiné situace, kdy už jsem si výchovně nevěděla rady, zkusila jsem i plácnutí, ale nezabralo to, takže jsem to dál nedělala.

Nemyslím si, že by všechny neplácané děti byly nevychované. Nemyslím si, že by každé dítě, které někdy někdo plácnul byl ponížený chudáček, které si ponese celoživotní trauma.

Psala jsem, že když se nějaké dítě chová nesnesitelně, je pro mě důležité, jak reagují rodiče - jestli se to snaží eliminovat nebo ne. Ten přístup rodičů je důležitý.

Mám jedno dítě, které bylo od malička zcela bezproblémové - vše jsem vysvětlila a to platilo. Druhé dítě je zcela jiné, někdy vysvětlení stačí, někdy ne, takže musím zkoušet různé postupy.

Kdybys se mnou trávila dovolenou v hotelu (tedy nemyslím na jednom pokoji ) určitě by sis nemyslela, že jsem nějaký děckobijec - pravděpodobně bys mě neviděla uhodit dítě nikdy. Jen mě moje životní zkušenosti učí, že život je děsně pestrej a s odsuzujícími názory se musí hrozně opatrně