Re: trestání

Mono, Petro Noemi - připadá mi, že nikdo nemá dítě, které se odmítá podřídit jen pod vidinou trestu. A nebo spíš jsou děti malé a bojácné a vydrží to ze strachu. Nevím.
Já jen vím, jak jsem se cítila já sama jako dítě, ač jsem nebyla řezaná jako žito. Ale i ten občasný fyz. trest mě ponížil a v duchu jsem zuřila. Až jednou to ve mně bouchlo a byl konec - už nikdy se mě nesměli dotknout,
protože bych se raději nechala umlátit než abych jen držela a mlčela. Často jsem pak slýchávala - co se to s ní stalo, jako malá byla vzpurná, ale my to z ní vymlátili a pak byla taková hodná a poslušná.
A nebylo mi až tak moc a nic ze mne nevymlátili, jen jsem se prostě bála bolesti a nechtěla jsem zažívat to ponížení.
Naši to nemohli pochopit, raději měli mou tzv. poslušnou sestru, která slíbila cokoli, i když vůbec neměla v úmyslu to splnit a nesplnila.
Já byla problematická, protože pokud jsem nehodlala splnit nějaký příkaz a neviděla v něm smysl, automaticky jsem řekla - a proč? Odpověď našich byla jako vždycky - protože jsem to řekl/a/ a chci to tak. A na to já odpovídala /dle mýho logicky/, tak to teda ne, protože v tom nevidím smysl a důvod pro mne není, že to tak chceš.
Nechci, aby se moje dítě cítily stejně a nechci, aby pro ně dětství byl jen boj - nejdřív vnitřní a později po vyhrocení otevřený. Tyhle škody se nedají nikdy napravit. To by si měli uvědomit ti, kteří si myslí, že fackami se dá vychovávat.
Necítím k rodičům nenávist, mám je ráda, už jsem pochopila, že si tenkrát mysleli, že to dělají správně. K mým sourozencům přístup změnili a myslím, že je to díky tomu, když viděli, jaké důsledky má jejich přístup.
Ale trvalo to příliš dlouho, aby to nezanechalo stopy - bohužel.
Na to by měli ti tzv. plácači myslet.