Re: trestání

Liško - nevím, jak máš staré děti. Jenže - i ten dvouleťák Ti leccos poví, když chce poslouchat. Mluví svým jazykem, gesty.
Je pravda, že u své dcery jsem aplikovala to, co mě doma naučili, a to i když se mi to nelíbilo - zlobíš, neposloucháš, tu máš plácanec, aby sis to zapamatovala. Nelíbilo se mi to, ale nevěděla jsem, že by to šlo jinak a navíc, přece to bylo jen symbolické, bolet ji to ani nemohlo.
Pak na diskuzi mě jedna pisatelka a odpůrkyně plácání řekla - a proč to nejde, ty nechceš, zkus to a to. To už jsem měla i staršího syna a blížil se do věku, kdy se začíná plácat - neposlouchá a zlobí. Nečetla jsem žádnou knihu, jen mi došlo, že když rozumím i pláči svého dítěte a i bez slov vím, kde hledat důvody, tak můžu rozumět i tomu, jak a proč se chová tak, jak se chová. Jen se musím zastavit a přemýšlet a ne jen řvát a plácat.
A u nejmladšího to bylo už nejjednodušší, protože byl vychováván od malička tak, aby důrazné NE bylo ne z pádných důvodů a ne jen proto, že se mi to zrovna hodí. Takže jak jsem se starším synem bojovala o to, aby se mě při procházce v blízkosti silnice držel za ruku a nesnažil se mě vytrhnout, tak u mladšího to vyplynulo automaticky. U mladšího hned důrazné NE nebo cokoli jednoslabičného zapůsobí jako štronso, hned od začátku, kdežto starší se to musel naučit a stálo nás to víc sil. A to i přesto, že mladší syn je mnohem vzpurnější, náladovější než ten starší.
Dle mýho - když se dítě úplně od narození vychovává tak, že plácání se nebude konat, spousta věcí vyplyne automaticky, protože se dítě už od mala připravuje na neplácací výchovu, která musí vydržet. Ne rok, ne dva, ne do čtyř let věku, ne od čtyř, ne do ....., prostě pořád.