Re: Jak to děláte Vy?

Panímámo - že ty sis to tahání za ucho pamatovala a bylo to pro Tebe tak nepříjemné, že jsi to už nikdy neudělala ovšem neznamená, že to tak vnímá každé dítě. Jiné to udělá příště tak, až to učitelka nebude vidět.
Každopádně židle se podtrhávají a bude se to dít stále, proto se děti nemají na židlích houpat a přesto to pořád dělají. A to do tý doby, než se něco stane. Nevím, u mých dětí stačí, když si to něco nepříjmeného zažijí a pak vědí, jak to bolelo, jak se cítily, tudíž jak by to bolelo druhého a jak by se druhý cítil.
I v době mé školní docházky učitelé fyz. trestali, a přesto si takhle jeden kluk od nás rozsekl hlavu o další lavici - prostě náhoda. Do tý doby nepomohlo žádný trestání pravítkem, poznámky, prostě nic, ale od tý doby bylo s touhle oblíbenou kratochvílí konec, a bez bití - pohled na krev, představa, co by se mohlo ještě stát, představa toho, co bude dotyčný zažívat u doktora /kdo by se nechal dobrovolně šít, sakra to bolí/.
Takže asi takhle - podtrhnu židli, upadne, rozbije si hlavu /dobře si pamatuje, jak to bolelo, když se sám jen uhodil/, doktor - šití, bolest - pokud se nestane něco horšího. Líbilo by se to mně - ne nelíbilo, tak to nedělám dalším.
Je špatně - podtrhnu židli, dostanu na prdel nebo mi někdo bude rvát ucho, ty kecy okolo, co se může stát, vynechá, protože ho bolí zadek nebo ucho, tak na nic jinýho nemyslí. Důsledek? Bojácné dítě se bojí toho bití, nebojácné to udělá znovu, protože je přesvědčené, že příště ho nikdo nechytí.
Já ale chci, aby si moje děti pamatovaly to, co by se mohlo stát přímo při tom konání.
Chápeš ten rozdíl?