Re: trestání

Ivčo,
co zkusit nějakou empatii?
Chápu (věřím), že tě to dožralo..ale je potřeba.. nebo Když jsem já naštvaná, tak taky někdy křičím, ale nikoho nebouchám..
Osobně bych se vůbec nesnažila jí bránit v projevu vzteku, pokud tedy něco nerozbíjí a nebije někoho. Taky bych se jí nesnažila asi obejmout, představ si sebe, že tě chlap vytočí to nejvyšších otáček a najednou tě začne objímat nebo chlácholit. To bys asi vyskočila z kůže ne? Vždycky se snaž sama představit se v té (obdobně vypjaté) situaci (chápu, že tebe zákaz TV asi nerozhodí) a zkus si říct, co by pomohlo tobě. A kecy, že bys byla ráda, kdyby tě muž v té situaci objal jsou jaksi mimo mísu, je potřeba být k sobě upřímný. Jakmile totiž začneš přicházet na ten správný přístup, půjde to lépe a lépe, ale ze začátku je to fuška, přijít na to, jak docílit pohody bez plácání.

Mám doma taky vzteklinku, dvaapůlku s půlročárem na kterého přirozeně žárlí. Jsem velmi temperamentní a těžko ovládám vztek, ale je dobré s tím vztekem pracovat. Docela funguje (dle zásad RaR) vymluvit se z toho vzteku. Dopředu říct, že už se začínám zase rozčilovat a budu se hrozně zlobit a křičet, protože mě to štve, že "ruce nejsou umyté, když se po záchodě myjí a co jako s tím mám teď dělat" (máme problém s hygienou rukou), světe div se, jakmile to řeknu už se s ní dá mluvit.
Nicméně musím s lítostí oznámit, že někdy prostě mé emoce přemůžou i mou snahu. Ale celkově mám snahu a vím, že bez snahy by "byla bita jak žito" - ne ve smyslu násilí, ale křiku a chuti jí jednu střihnout pokaždé, když nějak výrazně blbne.