Re: trestání

Petro, přesně tak. Moje děti mají svou hrdost, takže aby ustoupily mému násilí, musela bych z nich vymlátit duši. Neumím si představit situaci, že bych je plácla a oni poslušně splnily, co před tím odmítaly. Moje výjimečně vyletěná ruka na nějaké části jejich těla v nich probudila šelmu, bylo to mnohem horší. Zvlášť jeden synek by mi nechal možná ruku na něm zlomit a hlas vyřvat, ale neustoupil by. Pokud bych se takto chovala, jakože nechovám.
Na druhou stranu, pokud se k nim chovám slušně (a vyžaduju to i po nich, to není o tom, že si nechávám srát na hlavu a ustupuju, ale chovám se k nim tak, jak chci, aby se teď i jednou chovali oni ke mě), umí spolupracovat a velmi dobře. Mantinely mají, bez bití i psychického týrání.
Děti umějí spolupracovat, když se k nim nechováme jako k pejskům, které je potřeba vycvičit.
Na únavu, nechtění, vztek právo mají, jako na to právo máme my. Taky se nezvednu vždy, když je potřeba, a to hned. Taky jsem někdy unavená a čistá kuchyň stojí až za dočtením knihy (tedy, skoro vždy:)

Uchopit dítě za ruku a převést přes silnici není fyzické ponižování, jak tu někdo srovnával, na rozdíl od plácnutí. Zabránit destrukci své či jiné osoby či věci je adekvátní reakce, nezabránit, ale plácnout, ne. Mám se vztekem na silnici své zkušenosti, dané i počtem dětí Převádět jedno dítě mi vždy přišlo jako pohoda, nikdy jsem neměla problém, pokud mám "v práci" jen 1 dítě - ve chvíli, kdy jsou 3 a různého tempa chůze, jedno v závěsu, druhé napřed, před vámi cesta s 18 přechody přes silnici, každý den... užili jsme si své. Nikdy jsem nikoho neuhodila, myšlenky na to, že sama vbhěnu pod auto ať už mám klid, jsem ale tuším semtam měla

Máme doma svá pravidla (třeba že po vyčištění zubů se už nejí ani nepije, jedině čistá voda, přijali bez sebemenších problémů, i když pijí jen šťávu během dne), uklidíme obývák, než se jdeme koupat a spát, prvák bude mít úkoly dřív, než začne Večerníček a večerní pohádka. Když mažu na snídani chleba a není nic než chleba, dostane chleba nebo nic, jinak namažu cokoliv. Je to problém? Já fakt nevytvářím více bojovných situací, než je třeba. Mám doma autoritu i bez toho, abych si ji dokazovala na malichernostech typu chleba či rohlík. Pak se ani ty děti nemusejí válet po podlaze od rána do večera.
A když se někdy válí? Důležité je dát najevo pochopení. Právo na emoce má každý. Na způsob už ne, ten je potřeba se naučit. Když to děcko neodsuzuju, neustoupím, ale otevřu náruč, je po jekotu brzo.