Re: ponižování dětí...

Já jsem jistě poznamenaná svou výchovou a svými pocity prožívanými v dětství, takže ve mě mnohem více úzkosti vyvolá křičící či plácnuvší rodič, než sebevíc rozjívené dítě. Také bohužel podléhám haló efektu a stádnímu chování a ve společnosti "běžných rodičů" mám tendence více kontrolovat chování svých dětí, výchovně zasahovat, aby nenarušili prostor někoho běžně agresivního, kterému dětské chování dávno přestalo připadat roztomilé, a čeká od dětí zmenšené kopie dospělých, včetně chování...
Mě děti přijdou roztomilé, se svým hlukem, výskáním, křikem a pobíháním, pošťuchováním... mám úzkost z dětí, které by ve vlaku celou dobu pěkně seděli (a důvodem by nebyla zlomená noha), protože v přirozenosti dětí je aktivita, nikoliv pasivita. Věřím v klidné a málo pohyblivé děti, ale viděla jsem jich zatím málo. Dětí "umlácených" výchovným mentorováním, bez ohledu na to, zda dostali či nedostali na zadek, už dost.
Úzkost hraničicí s agresí ve mě vyvolávají rodiče plácnuvší dítě, v jakékoliv situaci. Vyvolá ji ve mě i manžel, když plácne své děti. Vadí mi to a cítím v sobě, že mám co dělat se udržet a neskočit po něm. Svůj postoj mu pak sdělím.

Prý výchovné plácnutí. Těším se na okamžik, kdy někdy v životě nějaké takové někde uvidím. Plácnutích jsem viděla na ulicích či v širší rodině nespočet, žádné zatím nebylo výchovné, jen korespondovalo s agresivitou rodičů...

Takže já osobně si raději sednu do vagonu, kde mi budou cizí děti skákat po hlavě (pokud nebudu mít migrénu či PMS, to je moje frustrační tolerance značně posunutá), ale doufám že nepojedu se zakřiknutými dětmi a rodiči, používající "výchovné" plácnutí.