Re: Francouzi ve vlaku

Těžko soudit, když jsme tam nebyly Já si umím sebe samu živě představit jako jednu z těch zavile mlčících cestujících, co se zpočátku pohoršeně mračí, jelikož na jakékoliv hlučné a uvolněné projevy na veřejnosti není zvyklá. A umím si stejně i představit, jak časem otočím a uvědomím si, že ti divní jsme tady spíše my kyselí obličejové, a ne děti, které chtějí kolem sebe vidět trochu života a legrace. (A je mi docela líto, že vzhledem ke zdejšímu společenskému klimatu jsou mé vlastní děti již tak vycepované k té škrobenosti, že by seděly celou cestu jako pěny a nikoho by si nedovolily ani oslovit.)
Ale jen teoretizujeme nad situací, u které jsme nebyli - samozřejmě je něco jiného vytrhnout veselými opičkami spolucestující ze strnulosti a něco jiného je vyloženě drzé chování, to také nemám ráda a nerozpakovala bych se taková dítka usměrnit. Jenže tu hranici, kde začíná nepřípustná drzost, má každá kultura i každý jedinec jinde, takže všeobecná shoda je tady jen těžko možná